Tak máme po sezóně
a za dobu co jsem nepsal se toho udalo opravdu mnoho, a tak to pro přehlednost vezmu po tématických blocích, a začnu tím nejdůležitějším.
Pražská MTBO liga
pokračovala v srpnu a září šesti závody. Jako první po prázdninové pauze pořádal Kouřa na Juliáně a zvolil si sice netradiční, ale o to více progresivní disciplínu - Americké štafety, neboli sprintové štafety dvojic. (již v březnu se tento závod pojede na MS v LOB, zařazení na program MS v pěším OB se již také chystá a tak uvedení této disciplíny do oficiálních MTBO struktur je v podstatě jen otázka času)
Ambice jsem měl samozřejmě ty nejvyšší, a tak jsem si do dvojice naverboval VoiToije, nadějného začínajícího bikera z Pragofky. Nutno říci, že 3 dny po Six Numbers jsem nebyl zrovna v TOP formě, a tak jsme zvítězili hlavně zásluhou VoiToije, ale 50 bodíků bylo doma a to se počítá.
Zajímavostí trati bylo, krom jedné ukradené kontroly místním (asi) vandalem, umístění jedné kontroly mimo cestu, ač podle pokynů se mimo cesty nesmělo vůbec pohybovat:-)
Další, 9. ligu pořádal Pyřin na Hanspaulce, čili jednalo se především o městský sprint, což mi jde a tak jsem se cítil opět na prvenství, a to až na první kontrolu. Pak jsem zvolil naprosto stupidní postup traversem, zasekal se na 2 minuty ve skalnatý rokli a to už se nedalo dohnat, takže z toho byl nehorší výsledek ligy z těch, co jsem regulérně absolvoval.
No a jubilejní 10. závod aneb O KLádinovu píchlou gumu, jsem měl tu čest dělat já. Pojal jsem to jako trénink na MČR Free orderu, čemuž odpovídala stavba (volné pořadí), volba terénu (mapa Jezírko) i počasí (lehce sprchlo, to aby se simulovaly správné podmínky). A myslím, že se to celkem podařilo. 35 odvážných zúčastněných odjíždělo zapraseno, ale spokojeno.
Zajímavostí závodu byl Hynek, toho času s pořezanou rukou nepojízdný, který to celé odběhl, a to ve velmi pěkném čase. Druhou zajímavostí (spíš exotem) jsem byl já, když jsem to pak celý stahoval za tmy a dosáhl jsem také jistě pěkného času:-)
Další kolo pořádal Kyblík v Hostivaři, kterého jsem se vzhledem k mému pracovně-sportovnímu pobytu na Tauplitz neúčastnil (moje jediná absence za celý rok). A tak jsem nechal vyniknout jiné.
Předposlední díl dělal Lukáš Cerman na Valech a tentokrát jsem si vítězství opět nenechal ujít ačkoliv jsem se nevyvaroval několika chyb. Závod (a hlavně počet závodníků) opět poznamenalo ošklivé počasí, jinak to bylo zase potvrzení skvělé úrovně ligy. Horší čitelnost OB mapy nahrazoval super bikový terén, s vypečenými (obzvláště za mokra) sjezdíky.
Závěrečný 13. závod byl skutečně speciální a netradiční, Tak jak se na zakončení sezóny sluší a patří. Šéftrenér nám přichystal mapovou lahůdku v podobě spojení relativně nové mapy Prokopáče, staré Klobouku a mezi to vrazil základovou mapu Barrandovského sídliště. Skutečné umělecké dílo.
Já s Dukem a Kryštůfkem jsme si to ještě zpestřili tím, že ještě v 15. hod. jsme byli někde v Mnichově, na místo dorazili v 19:30 a do lesa se za totální tmy vydali cca ve 20 hodin vyzbrojeni malinkýma LED světýlkama. Statečně a hrdinně jsme vopíchali všechny terčíky a v 21:20 dorazili zpět k hospodě Na Cvičáku, která i přes otvírací dobu do 22 byla už zavřená. To by nás až tak netrápilo, kdybychom neparkovali uvnitř uzavřeného areálu. Po chvilce beznadějného zoufání vyrážíme k nejbližší hospodě, kde naštěstí krom jednoho umakarta je i několik místních štamgastů, kteří sic nesouvisle, ale přece jsou schopni konverzace a odkazují nás na hospodu U šraněk. Tamní pingl nejen že zná hospodskou od Cvičáku a sežene nám klíče, ale dokonce i odmete asi dva roky starou vrstvu listí ze svého Fáčka a odváží (i přes menší protesty motoru) nás v něm Na Cvičák...
A to byl konec 2. ročníku Pražské MTBO ligy, jejíž vyhlášení a slavnostní dekorování vítěze, čili mě:-) proběhne v listopadu na Maudi Cupu, kam jak doufám všichni dorazíte.
Český Pohár MTBO
Podzimní část ČP měla na pořadu tři víkendy. Začalo se v Jablonci a to hned MČR ve Free Orderu. Trať byla rozdělená na dvě kola. První vcelku jednoduché, takže jsem si ve startovním koridoru ještě stihnul poklábosit s Mačusem. Druhé však mnohem zajímavější nabízelo řadu možností. Já jsem pospojoval vcelku dobrou variantu a nakonec z toho byla pěkná bronzová medaile, letos první a bohužel i poslední z individuálního mčr.
Po večerní, jak už to tak na Smržováckých závodech bývá, opravdu vydatné pařbě se jel nedělní middle na Břízkách. Cesta na start byla dlouhá a kopcovatá, takže jsem krásně stihnul vystřízlivět. Začátek nebyl úplně nejjistější, pak jsem se ale dostal do slušného tempa, na závěr ještě zrychlil a v cíli porazil druhého Chláďu rozdílem třídy:-)
A další týden se jelo MČR právě na middlu. Zvolil jsem speciální vysokohorskou přípravu na Tauplitzalm (1650 m.n.m.), kde jsem byl sice pracovně, ale stihl jsem si na zapůjčeném kole české výroby luxusně zabajkovat kolem místních jezer.
Bohužel se o víkendu na závodech v Brně projevila spíše únava, nežli vysokohorský efekt, takže slušné výkony z Jablonce se tentokrát neopakovaly a závodama jsem se doslova protrápil. Narozdíl od "místňáků" bratrů Ryglů, kteří zde řádili a z ostatních účinkujících udělali pouhé statisty. Sobotní mistrovský middle byl alespoň pěkně postavený, zato nedělní long byla nuda a šeď bez nápadu, křížem krážem. Ani závěrečné postupy po luxusním singláči výsledný dojem moc nevylepšily.
Závěr domácí sezóny se uskutečnil v Klánovicích, kde jsem sice už asi 10 let nebyl (a na bajku vlastně nikdy), ale rovina a obdélníková síť cest se za tu dobu kupodivu nezměnila. Mapově tam nebylo až tak co řešit, hlavně se to muselo pálit od startu až do cíle a uhlídat v té rychlosti všechny odbočky. V sobotu dopoledne se jelo MČR ve Sprintu. Na závod jsem se hodně těšil a hodně si věřil. O to víc jsem to pak podělal. Začátek byl v pohodě, ale pak přišlo pár drobných chyb, za nima i ty velké a nakonec z toho byl nejhorší výsledek v sezóně. A zrovna při sprintu:-( A ještě k tomu MČR. Nutno podotknout, že mapa nebyla všude zrovna nejlepší a nachytalo se tam spousta borců.
Ještě jedna perlička ze sprintu. Toho se totiž neúčastnily pouze jednostopé stroje jak je zvykem, ale i jeden dvoustopý. Jak slíbila, tak učinila a Žába, která po MS vyměnila bajka za invalidní vozíček objela celou trať dámské elity a bez ohledu na čas se tak stala největším hrdinou závodu.
V odpoledním middlu, který se jel jako závěrečný závod českého poháru, jsem chtěl odčinit sprintový neúspěch a to se povedlo vskutku na jedničku. Vyvaroval jsem se tentokrát všech chyb, i fyzicky to sedlo jako málokdy a tak z toho bylo opět vítězství. Jenom škoda, že přišlo trochu pozdě. Ze 3 podzimních middlů jsem sice vyhrál dva, ale v tom nejdůležitějším jsem vybouch. Do Poháru jsem si taky nijak zvlášť nepomohl a zůstal na nepopulární bramborové pozici, takže mi zbyl jen ten dobrej pocit...
O úplný závěr sezóny se postaral premiérový závod pětičlených smíšených družstev, do kterého jsme nastupovali v sestavě Gazda, ségra, Mike Sommer, Martina a já s jasným úkolem - zvítězit. Stejný úkol ale měla i Tesla, která si od prvního úseku udržovala cca 2 min. náskok. Na předposledním úseku ale skvěle zabojovala Martina, sjela Michi Gigon a o všem se rozhodlo na posledním úseku. Tam jsem sice Márovi hned od startu poodjel a dlouho to vypadalo, že si dojedu pohodlně pro vítězství, pak ale přišel zkrat. Z 8 kontroly jsem si to namířil rovnou na 10. a ztráta mě stála vedení. Po Márově chybě na 10 kontrole jsem se sice do čela vrátil, ale byli jsme v kontaktu. Na diváckém úseku Mára zaútočit, tak že jsem měl co dělat ho uviset. Drobný odstup už jsem nedokázal sjet a další ztráta cenných sekund kvůli přejetí odbočky v pytlíku pak znamenalo definitivní konec nadějí. Takže nakonec pěkné, ale "až" druhé místo. O bronz se pak víc než v lese bojovalo v zákulisí, neb někteří borci měli problém s dodržením poviného úseku (nutno říct, že organizace a provedení cílového a diváckého prostoru nebyla úplně nejšťastnější), a tak JURY nakonec přiřkla bronz Rolníkům.
Světové soutěže
Krátce se ještě zmíním o MS,
po kterém jsem se na KLádinovinách na delší čas odmlčel. O sprintu jsem již psal, tak přikládám alespoň mapu. K middlu jen malou vsuvku. Poprvé v životě jsem startoval v RED grupě a to ne jako jen tak někdo, ale rovnou jako One extra! K lepšímu výsledku mi to jak víte nepomohlo, bylo to nic moc, spíš nic než moc...
Následovala kvalifikace longu, kde nebylo až tak důležité kdo dojel pro postup, jako spíš kdo nedojel. O zranění Hanky Doležalové jistě všichni víte, tak to tu nebudu dál rozmazávat, pouze jí popřeju hodně štěstí v jejím "největším" závodě.
Finále longu se nesl v pochmurné atmosféře. Trať svou délkou a převýšením navíc vzbuzovala skutečný respekt, Výborně se s tím popasoval Chláďa, bohužel to stačilo jen na 4. místo, zase:-( Já zajel na moje poměry slušně, pouze s pár drobnejma chybkama a v závěrečném výšlapu na nejvyšší kopec široko daleko mě stejně jako při mých posledních klasikách na MS (loni v Izraeli i ve Finsku 2006) zase chytaly křeče, tentokrát jsem to naštěstí zvládnul bez větších komplikací. V následném megasjezdu do cílového městečka jsem si dokonce připsal vítězný mezičas (a to dost suveréně) a rozhodl tak o svém 18. místě těsně před Jarynem. Žádnou díru do světa jsem sice neudělal, ale i tak je to můj nejlepší výsledek v longu na MS.
Složení štafet jsme jako obvykle kombinovali tak dlouho, až to trochu překombinovali. Po né zrovna oslnivých výsledcích jsem byl zařazen do Béčkový štafety, což mě ovšem nemuselo mrzet. Od Litvy 2008 se nakonec vždycky radovala stejně ta moje a nezáleželo jestli jsme byli A nebo B. V této tradici jsme pokračovali i letos. Hned od první kontroly jsem držel kontakt na čele závodu, když jsem snad poprvé v životě vyfásnul krátkou farstu. Nakonec jsem předával druhý za Švýcary těsně před Rusákama. Duk za Áčko pár minut ztrácel a moc to nevylepšil ani Jaryn na 2. úseku, kde jel v naší štafetě Lauič, který splnil úkol a udržel druhé místo, akorát Rusko se Švýcarskem se prohodili. Mára se na posledním úseku držel statečně, a i když se přes něj v závěru přehnal skvěle finišující Dán Pedersen, tak bronzovou placku už si vzít nenechal. Chláďa se pak mohl snažit sebevíc, lépe jak na čtvrté místo kousek za náma to už nestačilo. Stejně jako my si pro bronz dolely i holky ve složení Barča, Hankýna a Martina.
Závěrečná série SP, Itálie
Na konci září se mezinárodní sezóna zakončila Svěťákama v Itálii. Jel se sprint, middle a smíšené štafety. Vše v pěkně kopcovitém terénu mezi pěknými vinicemi ve velmi nepěkném počasí. V pátek hned po příjezdu, cestou na model event, začalo pršet a skončilo v sobotu po sprintu, který vejde do dějin asi jako nejdelší sprint v historii - vítěz za 36 minut. Pravda, cesty mezi vinicema se někde změnili v pěkné bahenní lázně, ale i tak to bylo přehnaně dlouhé. Já se opět nějak procpal do RED grupy a opět to byla katastrofa. Z počátku jsem sice dělal spoustu chyb, ale to všichni a rozjetý to bylo furt na celkem slušnej výsledek. Pak ale trocha nepozornosti, jeden zavlažovací kanál skrz cestu co nebyl v mapě a už jsem letěl vzduchem. Dopad na zadní kolo ač byl skutečně tvrdý jsem celkem ustál, ne tak moje zadní kolo. To se ohnulo v úhlu asi 20 stupňů, takže vůbec neprošlo zadní stavbou a navíc se na něj namotala přehazovačka, která tak byla na odpis. Letos už druhá:-( Nakonec jsem po marných snahách jí zprovoznit, se mi alespoň podařilo srovnat zadní kolo aby se protočilo rámem a stylem ala koloběžka se dokodrcal do cíle na pěkném předpředposledním místě. A celé opoledne pak strávil zprovozňováním bajku, což se nakonec skoro povedlo. Tedy až na řetěz, který jak se později ukázalo, jsem asi blbě snejtoval.
Další den jsem si chtěl spravit náladu na middlu. A nebýt přervaného řetězu zrovna ve chvíli, kdy jsem si vojel Knudsena, tak se mi to i povedlo. Dvouminutová ztráta mě tak odsunula ze 3. místa na 10. za které jsem alespoň bral jako cenu útěchy víno od pořadatelů.
O závěr se postaraly smíšený štafety. Já jel s René a Chláďou. Chláďa nám večer před tím předvedl striptýzek a poté si vynutil jet první úsek, ačkoliv ho nikdy nejel. A podle toho to taky vypadalo a pěkně nám to sprasil. I když René na druhém úseku bojovala statečně, vyrážel jsem se ztrátou bez reálné šance na slušný výsledek. Po (konečně) dobrém výkonu s jedinou větší chybou, jsem vybojoval alespoň 5. místo. To v celkovém hodnocení SP štafet nakonec stačilo na vítězství českého týmu o bod před Finskem. Tak jsem se konečně té hymny přece jen dočkal:-)
Malý trip na závěr
po štefetách jsme si udělali soukromý večírek a další den ráno jsme s Dukem a Kryštůfkem vyrazili nikoliv domů, ale na Gardu užít trochu pořádnýho bajkingu. Původní plán vyvést se lanovkou jsme po shlédnutí ceníku a také kvůli totální neochotě obsluhy prodat nám lístek, přehodnotili a vyrazili na 1700 metrů převýšení dlouhou štreku po svejch. Zpočátku to šlo dobře, sklon 15-20% byl sice vostrej, ale asfaltek, tak se to dalo. Posledních 400 vejškovejch metrů ale byla už jen kamzí stezka, takže jsme si pořádně potrénovali i nošení kola. Po vydrápání se ke konečný lanovky, nás čekal sjezdík do sedýlka a dalších 500 vejškovejch metrů až do dvou tisíc.To už zapadalo slunce a před námi byl 23km nepřetržitej sjezd po singláčích, šotolinách, chvíli i asfaltu, ale hlavně brutálních, často prakticky nejetelnejch (pro mě i fakticky) šutrovatejch stezkách padajících po skále kamsi do hlubin. Posledních 20-30 minut už navíc byla tma jako v pr..., takže jsme si to o to víc užili. A nakonec i přežili, nasedli do auta a vyrazili na Paso de Rombo-Timmelsjoch. Sedlo 2500 m.n.m. na hranici Itálie a Rakouska, kde jsme hodili byvak. Probuzení do krásného rána, ozdobeni jinovatkou na spacáku bylo luxusní. Dopoledne jsme úspěšně zdolali nejblišší třítisícovku a protože byla středa, rychle jsme to razili směr Pražská MTBO liga. Tu jse nám podařilo stihnout, ale protože jsme dorazili trochu se zpožděním, objeli jsme si to opět za tmy, ale to už vlastně znáte...
EPILOG
A to je definitivní konec. Konec sezóny, která přinesla spoustu úspěchů, ale také smutku. Na podzim nás opustili dva bajkeři tělem i duší. Kale a Bábík patří k těm lidem, které když poznáte, tak se automaticky stanou vašimi přáteli. Oba plní energie a o to je naše ztráta větší. Čest jejich památce.
